Můj bíbr
aneb jak se stalo, že tento britský
Čech emigroval do Austrálie

    Jmenuji se Vojen Korejs. Vlastně, tak jsem se kdysi jmenoval, dokud jsem nepřišel na to, že tam kde dnes přebývám by si lidé na tomto jméně lámali jazyky. Tomu jsem se z altruistických důvodů rozhodl preventivně zamezit tím, že jsem se přejmenoval tak, aby moje jméno dokázal průměrný Anglo-saxon vyslovit, což znamenalo udělat z Vojena prostě Voyena. Předtím to vyslovovali "voudžn" a všelijak kroutili tváře přitom jak si lámali jazyk, což se mi ani trochu nelíbilo. Změnit Korejse na Koreise bylo ještě snadnější - rodina se totiž takto psala až někdy do konce 19. století, kdy se dědeček, který býval varhaníkem a rengentschorim na Zbraslavi, rozhodl pro verzi, která mu připadala více česká. Jeho dědeček, můj pradědeček, který byl správcem královských vodních děl v Praze, se ještě psal s "i", o čemž mám písemné důkazy. Syn se ale považoval za velikého českého vlastence a proto také dával svým dvanácti dětem jména jako Dalibor (můj otec), Přemysl, Lumír, Záboj, Libuše, atp. Otec s tím Vojenem už jen v této tradici pokračoval.

    Pokud jde o příjmení Korejs či Koreis, existuje hned několik teorií o jeho původu. Poměrně nejpřijatelnější mi připadá to, že by mohlo být keltského původu, jsou zde ale i četné jiné možnosti. Mohlo by být jak původu latinského, řeckého, tak možná i hebrejského. Moji předkové mohli docela dobře přijít do Čech z Holandska někdy během třicetileté války, případně z Litvy či z Lotyšska, protože zde všude se vyskytují jména podobná. Jenže, když se tam místo fonetického "k" vsadí "c", dostaneme se ke jménům jakými jsou například Corris či Corres. Tím prvním by se mohl pyšnit třeba nějaký Irčan, zatímco to druhé zní tak nějak trochu španělsky...

Můj rodný dům v Londýně - dnešní podoba

    Narodil jsem se 14. února 1943 v Londýně. Kdybych si mohl vybírat, jen stěží bych pro tuto světaborornou událost nalezl lepší místo než tuto adresu: 12, Pitt Street Kensington, London W8. Tento dům totiž stojí jen asi 400 metrů od Kensingtonského Paláce, který byl dokonce místem narození královny Viktorie! Jen to samotné jistě ze mne činí Angličana a to ne jen Angličana ledajakého. Pokud se týče dne mého narození, v tom je také něco nestandartního. Kdybych byl v Anglii zůstal, jistě bych se byl brzy dozvěděl, že jsem „Saint Valentine's baby", protože tam se svatý Valentýn už tehdy slavil. V Československu, kam jsem se s rodiči hned po válce vrátil, tehdy ještě ne. Takže o tom, že je něco výjimečného na tom když se jeden narodí na svatého Valentýna, jsem se dozvěděl až když mi bylo kolem třicítky. Trošku pozdě na mladistvé romance, i když třeba ne pro každého. Jedna poměrně pozdní romance totiž mohla právě za to, že jsem se narodil v Londýně a to dokonce jen malý skok od místa kde se to historií jen hemží, kde kromě té Viktorie a jiných korunovaných hlav bydleli také princ Charles s princeznou Dianou a kam se prý má co nevidět přestěhovat i princ William se svojí čerstvou chotí Kate.

Můj otec Dalibor Korejs       

    Matka s otcem svoji romanci zažili když jim bylo 32 a 39 let. To bylo v roce 1936, někdy v létě. Matka jela tehdy vlakem na dovolenou do Splitu u Jadranského moře, když někde mezi Bratislavou a Budapeští do kupé, v němž cestovala se svojí přítelkyní, přistoupil muž kolem čtyřicítky, obrýlený, vyšší postavy a uhlazených mravů. Zeptal se česky zda si může přisednout a dal se s oběma dámami do řeči. Přítelkyně se diskrétně vzdálila, když začalo být jasné, že můj budoucí otec se zajímá hlavně o moji budoucí matku. Matka, přes několik vážných známostí, které předtím měla, byla v té době stále ještě svobodná, otec právě překonal následky dosti dramatického rozvodu. Měl namířeno původně někam úplně jinam, jízdenku si ale nechal přepsat tak, aby mohl jet také do Splitu. Asi za rok nato měli moji rodičové svatbu, k níž došlo v albánské Tiraně, kam byl mezitím otec poslán jako čs. diplomatický zástupce. Svatební obřad se konal na ambasádě a za doprovodu 21 dělových výstřelů – v ten den se totiž rovněž ženil albánský král Zog s jakousi maďarskou hraběnkou. Otec s matkou k tomu dostali od úřadů zvláštní povolení; žádní Albánci se v ten den ovšem ženit nesměli.

Matka Antonie Korejsová v albánském kroji

    Když došlo k obsazení Československa nacisty, otec s matkou tímto uvázli v Albánii, která byla o tři týdny později také obsazena, tentokráte italskými jednotkami. V nastalém zmatku se rodičům podařilo uprchnout do Řecka – na otce už byl mezitím vydán italsko-německý zatykač, jak se později dozvěděl. Z Athén se lodí dostali do jižní Francie, kde se ve městě Agde již vytvářely čs. zahraniční jednotky. Otec, který byl důstojníkem už za první války (dokonce na čas v proslaveném 91. pluku, kde jako mladičký kadet sloužil krátce i pod slovutným nadporučíkem Lukášem, takže mohl potvrdit, že ten skutečně existoval), vstoupil ihned to armády. Když byla Francie napadena, čs. jednotky se přesunuly do Anglie. Otec to dotáhl až na majora, poté kdy bojoval v severní Africe. Protože hovořil plynně srbsky i chorvatsky, v roce 1944 dokonce i velel oddílu britských parašutistů při tajné misi, která zahrnovala noční seskok do Jugoslávie, po němž se spojili s Titovými partyzány. Mezi tím vším shonem a válečnými událostmi se nějak stalo, že došlo k mému početí. Londýn byl neustále bombardován, takže matka se brzy nato se mnou přemístila nejprve do města v Midlands, lázeňského Leamington Spa a později o několik kilometrů dále, do jiného slavného místa, Shakespearova rodiště Stratford Upon Avon.

    Po skončení války jsme se vrátili do Prahy. Otec opět pracoval pro ministerstvo zahraničí a tak jsem se s ním v létech 1947-48 ocitl v Bělehradu, kde byl jmenován obchodním atašé. Teprve když skoro o půl století později president Bill Clinton jmenoval americkou ministryni zahraničí a já si mohl přečíst její životopis, došlo mi po všech těch letech kdo byla ta tehdy asi devítiletá dívka, která suverénně vládla skupině nás dětí, když jsme si spolu hrávaly na zahradě bělehradské ambasády. K tomu ji sice opravňovalo už to, že její tatínek tam byl čs. velvyslancem, nějaké ty vrozené vůdcovské a diplomatické schopnosti už se u ní asi i tehdy projevovaly. Ty se později ještě víc rozvinuly v osobnosti Madelaine Albrightové, když se v letech 90-tých stala tou nejmocnější ženou na této planetě.

Otcův vojenský průkaz Českých jednotek britské armády        

   V roce 1948 byl otec jmenován generálním konzulem v Berlíně, takže tam jsme se přemístili z Bělehradu. Situace v poválečném Berlíně byla silně proměnlivá a není dodnes jasné, jak přesně se to s otcem mělo. Jistý člověk, s nímž jsem se po letech potkal v Londýně, mi tvrdil, že otec definitivně pracoval pro britskou tajnou rozvědku. Vzhledem k tomu, že prožil značnou část války v Anglii, je to dosti pravděpodobné. Ať už byl otec špiónem či ne, za žádných okolností si nedovedu představit, že by byl se svojí historií jako důstojník zahraničních jednotek na západní frontě přežil dlouho za komunismu jako čs. diplomat. Je i docela pravděpodobné, že by se byl mohl stát jedním z obžalovaných v procesech padesátých let. Těch se ale nedožil, zemřel náhle 7. srpna 1950. Pochopitelně, že se vyskytly různé spekulace, zejména proto, že žádná pitva provedena nebyla, ovšem doba byla taková, že měl každý svých starostí dost. Otec oficiálně zemřel na mozkovou mrtvici, v Berlíně se konal státní pohřeb a do Prahy jsme si s matkou přivezli jen urnu s popelem. Ta je od té doby uložená v rodinné hrobce na Zbraslavi, kam vedle ní v roce 1992 přibyla i ta s matčiným popelem; sám jsem ji tam ukládal. Všiml jsem si přitom, že hned vedle naší hrobky byl tehdy ještě čerstvě navršený hrob Jaromíra Vejvody, skladatele písně Škoda lásky, která jako Roll Out the Barrels doprovázela vojska ve 2. světové válce na frontu!

    Ve 49. roce jsem začal chodit do školy. Nejprve v Praze na Hanspaulce, potom krátce na Zbraslavi, kde se narodil můj otec, ještě později v Rokytnici nad Jizerou. Tam otec kdysi koupil chalupu, kterou si hodlal upravit a která se nám po jeho smrti hodila, když život v Praze připadal matce příliš drahý. Gymnasium jsem absolvoval v nedaleké Jilemnici, kam kdysi také chodíval Jiří Šlitr. Tak jako předtím jeho, i mne to už pomalu začínalo táhnout k divadlu. Začal jsem tehdy hrát s rokytnickými ochotníky. K tomu došlo takto:

    Přijel jsem v létě domů na prázdniny. Hned druhý den ráno někdo klepe na dveře. Otevřu, venku stojí učitel Mach. Hrklo ve mně, to ještě ze starého zvyku. Býval totiž naším třídním v 8. třídě, učil hlavně matematiku, fyziku, chemii a byl postrachem celé školy. Bylo mu tehdy asi padesát, velice přísný, všichni jsme z něho měli hrůzu. Jenže, vždyť už je mi osmnáct, co by mi proboha mohl udělat, když jsem se ničím neprovinill! Kdysi tolik lítý učitel Mach se ale tvářil docela pokorně protože, jak se brzy ukázalo, přišel za mnou s prosíkem. Jestli bych prý byl ochoten zaskočit v roli Čapkova Loupežníka? Po jakési náhlé nehodě a zranění jim vypadl v ochotnickém spolku herec. To byla ta druhá, měkká stránka monstra – miloval divadlo. A byl dobrým režisérem. Udělal s námi pár školních her a zřejmě tehdy musel ve mne nějak začít věřit. Takováto nabídka se ovšem neodmítá, i když zbýval jen pouhý jeden týden na zkoušení. Ujistil mě ale, že se bude zkoušet každý večer. Vrazil mi do ruky roli. Potom natáhl ruku:

     "Jo, a já sem Honza."

    Večer při zkoušce už jsem mu říkal "Honzo", jako všichni ostatní.

    Pokud jste hru viděli, asi si vzpomenete na myslivce, který je Loupežníkovým rivalem v lásce a který ho před koncem prvního dějství puškou postřelí. Při představení se pro správný zvukový efekt používaly dvě stejné lovecké pušky. Jedna byla nenabitá, tu nosil na scéně myslivec, zatímco z té druhé, nabité slepou patronou, se mělo za scénou vystřelit. Nikdo nikdy nevysvětlil jak došlo k tomu, že při zmatcích provázejících každou premiéru, se ty dvě pušky nějak prohodily. Vyhoupl jsem se na asi dvoumetrovou zeď a zamával jsem svému jevištnímu rivalovi se zvoláním: "Na shledanou věčný čarostřelče!" Rozzuřený rádo-by-milovník stiskl kohoutek. Hromová rána, z hlavně pušky vyšlehl oheň. Ucítil jsem, že mě něco horkého uhodilo do pravého stehna...

    S té zdi jsem padal ještě tak, jak jsem si to během zkoušek pracně nacvičil. Ležel jsem potom, levou stranou k obecenstvu, takže pravou rukou jsem si mohl nepozorovaně ohmatávat stehno, které začínalo silně bolet a také prudce napuchat. Prsty jsem přitom nahmatal díru v kalhotách a pod ní objevil hlubokou ránu. Mezitím se na jeviště seběhlo několik vesničanů kteří mne, podle scénáře, nakonec naložili na trakař a odvezli ze scény. Přitom jsem pořád ještě hrál toho zraněného Loupežníka, i když mi začínalo docházet, že roli už ten večer nedohraji. Představení bylo zrušeno. V nemocnici mi z nohy vytáhli skoro celou patronu a kusy plstěné ucpávky. Protože rána vyšla poměrně zblízka, náboj se neměl čas rozprostřít. Dodnes tam mám aspoň deseti centimetrovou jizvu. Kdyby byla šla ta rána o něco výš... Poležel jsem si v nemocnici asi dva týdny. Později, přestože jsem ještě trochu kulhal, jsem konečně Loupežníka dohrál až do konce a potom ještě několikrát, vždycky před plným hledištěm. Fáma o postřeleném Loupežníkovi se postarala o to, že do divadla začali chodit i ti, kteří tam předtím nikdy nepáchli.

    K tomu se váže ještě jedna příhoda. Po více než třiceti letech navštívím znovu tato místa, jdeme s jedním starým kamarádem do hospody. Sedí tam i jeden náš současník. Pohlédne na mne, a jakoby mě naposledy viděl včera, prohlásí:

    "S tebou nemluvím!" Táži se, co jsem mu udělal.

    "Kvůli tobě jsem jednou dostal moc na prdel."

    Ukázalo se, že nešťastník chodíval s jistou dívkou, navzdory přání svých rodičů. A měl s ní rande právě toho večera, kdy mě v divadle postřelili. Když se ho potom doma ptali na to kde byl, prohlásil nevinně, že byl v divadle. O střeleckém incidentu pochopitelně nic nevěděl. Takže dostal na prdel. Dali jsme si na to pivo. Potkal jsem potom i tu dívku, bývalou spolužačku. Taky dostala na prdel a je vdaná za jiného. Taky jsme si na to dali pivo.

    Karlu Čapkovi, který tyhle moje nepříjemnosti nepřímým způsobem zavinil tím, že napsal Loupežníka, jsem se skoro o půl století později "pomstil" tím, že jsem tuto hru, která je stále populární v Česku, kterou ale na západě skoro nikdo nezná, přeložil do angličtiny.

    Voyen Koreis přibližně v sedmnácti letech

    Ještě když jsem chodil na gymnasium, objevil jsem, že dovedu zpívat. Místní taneční orchestr mě brzy nato začal zaměstnávat jako zpěváka a konferenciéra, takže při plesech a tanečních zábavách, místo tancování, jsem si rychle zvykl se dívat na svoje na parketu se svíjející vrstevníky s výšin pódia. Sám jsem si ovšem příliš často nezatančil, byl jsem ale kompenzován tím, že jsem měl takový krásný přehled a že jsem za to byl navíc placený.

    V devatenácti jsem byl povolán na vojnu. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do pražského Vojenského uměleckého souboru. Soubor jezdil po celé republice, základnu měl ale na Pohořelci, v budově kterou sdílel se známějším AUSem. Rozdíl mezi oběma soubory nebyl jen v tom, že zatímco ausáci tam také měli ubytovny, zatímco my jsme spali v nedalekém Kajetánském klášteře vedle Lorety s jejími proslulými zvonky. Byl hlavně v tom, že AUS byl v té době ještě spíše zaměřený na to, co do našeho koutu Evropy zanesly východní větry a co tam, už silně zatuchlé, pořád ještě strašilo. Bylo to ale v té době stále ještě považováno za standard, kterým by se měly jednotky určené k tomu aby bavily vojska, řídit. V padesátých letech se ještě o vhodnosti toho, co k nám zavítalo s všemocnou Rudou armádou, nikdo ani neodvážil diskutovat; o něco později ale už vanul poněkud jiný vítr. Jakási chytrá hlava tehdy objevila, že vojáci z Čech či ze Slovenska se příliš nebaví když se jim tančí kozáček nebo zpívají ruské dumky. A šlo přece hlavně o to povzbudit v nich bojovou morálku! Náš soubor byl tedy přeorganizován s tím, že se půjde po jiné linii a žádné kozáčky se předvádět nebudou. Místo toho jsme měli veliký smyčcový, ale také i pořádný taneční orchestr, skutečnou glen-millerovku, takovou jakou v té době u nás řídil Karel Vlach. Samozřejmě, že nějaká úlitba marx-leninistickým bohům tu být musela, proto také bylo mým údělem zpívat po mnoho měsíců skoro každý večer následující píseň, jejíž text mi ani bezmála půl století nedokázalo z paměti vymazat:

 

Někdo je sokol smělý, někdo zas krtek slepý, píseň má Havaně zpívá, Kennedy kojotům stepi!	Vždycky když v Sovětech je rodnou stranou kosmonaut poslán do hvězdných dálek, řekne si Kubánec: nebude válek, Vysvitla hvězda i nad Havanou!
Džentlmeny z jisté země naučit se chovat jemně bude třeba zakrátko. Kuba páni není čtyrák, vesmír není execírák, moře není plivátko! Někdo je sokol smělý...	A v takové situaci dávají si ještě práci, s jistým gestem od boku. Ale naši Kubu synku, už nelze mít za sardinku, nelekne se žraloků!

A zde je kousek anglického překladu, který jsem z legrace také pořídil:

I sing my song of Havana
With Soviets the Cubans are one
Together they laugh while watching
Kennedy's troops on the run!
 
With hammer and sickle now
forming their sign
Seeing the cosmonauts fly
into yonder
The Cubans are saying
there's no end to wonder
Over Havana the red star
will shine!

    Jistě uznáte, že mezi častuškami je tahle úplný klenot! Jména autorů sice znám, ale neprozradím. Každý jsme se v té době museli nějak živit, já mimo jiné tím, že jsem tuhle příšernost zpíval. Kdybych nezpíval, zpíval by to někdo jiný a rád... Na štěstí jsem si kromě takovýchto věcí zazpíval občas i něco lepšího, při čemž mi za zády mocně zadul swingující orchestr. To je nádherný pocit, z něhož mě ještě dodnes mrazí v zádech. Pochybuji, že dnešní zpěvák současné "pop music" něco takového zažije – zvukové generátory jimiž jsou elektrické kytary nemohou nikdy docílit tónů jaké dokáže vyloudit klarinet, saxofon, trubka či trombón. To oni se ale nikdy nedozvědí...

V písku pohřbený laureát Jiří Zahajský (tuším, že u Máchova jezera v roce 1963)

    Orchestr tehdy vedl Pavel Bayerle, který sice zemřel poměrně mlád, stále ale žije v postavě trumpetisty Benno Mánese v románech Josefa Škvoreckého. V Příběhu inženýra lidských duší Škvorecký popisuje Pavlovu smrt, k níž došlo o několik let nato na jevišti během představení, kdesi na Slovensku. V souboru bylo několik desítek hudebníků a to jak klasických tak i jazzových, jakož i jiní zajímaví lidé. Mnozí z nich se dostali později na vrchol své profese, jako dirigent Jan Štych, skladatelé Evžen Zámečník, Petr Skoumal, Leoš Faltus, či houslisté Rudolf Šťastný, Josef Jakubec a mnozí další, také celá řada lidí, jejichž jména se stala všeobecně známá, mezi nimi na příklad slovenský barytonista Juraj Oniščenko, herci Jiří Hrzán, Jiří Zahajský, Jiří Kodet, Ladislav Mrkvička, tanečník Jaroslav Dlask, atd. Všichni tři herečtí Jirkové jsou už dnes mrtví, poslední tři z jmenovaných to dotáhli až do Národního divadla. Jezdili jsme tehdy po celé republice, dostávali jsme přitom stravné spolu s uměleckými příplatky, podstatná část jichž skončila v pokladnách hospod českých, moravských i slovenských. Na vojnu jsme samozřejmě nadávali jak se dalo, i když nebylo celkem na co, protože jsme na vojenský cvičák nikdy nohu nepoložili a pušku jsme za celou tu dobu v rukou nikdy nedrželi. Byly to ale hlavně časy bezstarostného mládí. Armáda nás živila, oblékala, ubytovávala, převážela z místa na místo, přitom finančně jsme na tom byli podobně jako běžný civilní zaměstnanec. Někdy i lépe, když jsme dostali zaplaceno za občasná vystopupení v televizi, rozhlasové nahrávky a podobně, z těchto honorářů si ale vojenská hydra vzala polovičku. 

    Byl jsem už "mazák", když došlo k jakýmsi reorganizacím v souboru, takže několik z nás, kteří jsme to měli "za pár" a nebyli jsme tudíž perspektivními, převeleli jinam. Skončil jsem u posádkové hudby v Mladé u Milovic, to je přesně to místo kde se o nějakých deset patnáct let přede mnou vyskytoval onen sice fiktivní, ale z vojenského života nesmírně dobře okoukaný Tankový prapor Josefa Škvoreckého, který tam sám také kdysi válčil. O nějakých pět let po mně tam potom přišly už velice nefiktivní, spíše dosti reálné jednotky Rudé armády a pobyly tam dvě desetiletí, takže nevím, jestli tam po nich vůbec něco ještě zbylo. U té hudby chudáci tehdy nevěděli co se mnou mají dělat – na žádný nástroj jsem totiž hrát neuměl, při tom um-ta-ta co většinou taková dechovka hrála zpěváka nijak zvlášť nepotřebovala, i když občas jsem si při různých akcích také zazpíval či dělal konferanciéra. Dopadlo to tak, že jsem po většinu času jen seděl u stolu a a odpovídal na případné telefonáty. Jichž k posádkové hudbě, která se žádných větších taktických manévrů nezúčastňovala a celkově se držela stranou dění, nebylo nikdy příliš mnoho. Ten čas takto sice ubíhal o dost pomalajeji než kdyby se něco kolem mne dělo, jako například tankové manévry. I bez těch jsem ale tu vojnu úspěšně dovedl do konce.

    Po skončení vojny jsem se ocitl v Karlových Varech, kam jsme se s matkou mezitím přestěhovali. Najednou jsem neměl do čeho píchnout. Trochu jsem zpíval s místní jazzovou kapelou, to by mně ale nebylo uživilo. Takže, když se mi nabídlo místo kulisáka v karlovarském divadle, vzal jsem to bez váhání, aspoň budu mít stálou gáži, říkal jsem si. Brzy mi začali režiséři dávat menší role a začalo to vypadat, že bych časem mohl povýšit do hereckého souboru, který byl v té době docela dobrý. Občas k nám zavítali různí hosté z Prahy – zahrál jsem si tak na jevišti s některými z legend českého divadla, jako s Jaroslavem Vojtou, či s Oldřichem Novým (vlevo). S Novým jsem navíc hrával v divadelním klubu mariáš a to skoro po každém představení, v nichž svým skvěle se hodícím unylým způsobem hrál podivínského Elwooda P. Dowda ve hře Harvey a já, kterou také režíroval. Říkalo se mu zásadně "Mistře", což ovšem u mariáše po prohraném betlu někdy mohlo vest až k absurdostem typu: "Mistře, vy ste to ale vůl!"

    Mezitím se ve Varech objevilo několik mladých talentovaných lidí a společně jsme si vytvořili vlastní autorské divadlo. V zásadě se jednalo o politický kabaret a záleželo vždy dost na obecenstvu jak dalece jsme si "pustili hubu na špacír". Tu a tam se stalo, že nám přítomnost nějakého špízla v obecenstvu unikla a potom jsme mívali problémy. Od poloviny šedesátých let ale už režim nevládl tak tvrdou rukou jako zpočátku, takže nám všechno nakonec prošlo. V té době odešel z Plzeňské Alfy do Prahy Josef Neckář a nabízelo se mi tam místo po něm. Rozhodl jsem se ale, že raději zůstanu v Varech. Výhodou pro mne tu bylo, že ve skupině k níž jsem patřil jsem byl jednak hlavním zpěvákem, také ale i dosti vytíženým hercem. Navíc jsem zpíval písničky, většinou chansonového stylu, které byly originální a často primo složeny jen pro mne, tedy nic z druhé ruky. Tři z nás, Ruda Staník, Kim Novák a já, jsme si udělali brzy poté co jsme se dali dohromady přehrávky v Plzni, čímž jsme dostali profesionální punc a mohli jsme si začít vydělávat.

Na ukázku co jsme tehdy dělali – Zde je mírně dadaistický úvod, po němž následuje text jedné z písniček, kterou jsme zpívali s Rudou Staníkem a kterou jsme hodně často museli opakovat:

Bajka je, když se zvířata chovají jako lidé.
Život je, když je tomu naopak.
Bajky jsou staré. Starší než samo lidstvo.
Jinak by se do nich určitě nějaký člověk vetřel.
Bajky mají poučit. A poučí? Poučí.
Zvířata už se nechovají jako lidé.
Chovají se v klecích.
První bajky vyprávěl Ivan Ivanovič Bajkal.

    Býti na volné noze bylo dobré, mělo to ale také své háčky. Protože jsem neměl stálé zaměstnání, kvalifikoval jsem se jako "svobodný umělec". To by bylo v pořádku, dokud jsem někdy nešel pozdě v noci po ulici (což patří k životu svobodného umělce a docházelo k tomu tudíž často) a nenarazil na policejní hlídku. Když se tak stalo, ten z těch dvou, který uměl číst, si ve vyžádané občance nalistoval stránku kam se normálně dávalo razítko o zaměstnání, které tam ovšem nebylo. Nastalo vysvětlování, které většinou pokračovalo na policejní stanici. Zvykl jsem si u sebe mít VŽDYCKY občanku a v ní navíc složenky, kterými mě platil Krajský podnik pro film, koncert a estrády, tzv. Krpoflek, abych těm tupcům mohl dokázat, že nejsem příživník. Občas se stalo, že na stanici byl ten stejný policajt který tam byl posledně, přesto se ale musela vždycky dovést do konce ta stejná šaškárna, než mě někdy k ránu laskavě pustili domů.

    Zpívat populární a kabaretní písničky mě po čase přestávalo bavit. Nikdy neustávající intelektuální debaty vedly časem nevyhnutelně k tomu, že se vyskytly rozpory v souboru, který se následkem toho rozpadl. Okamžitě sice vzniklo pár rivalských skupin, což není nic nového pod sluncem a což se děje snad všude kde se něco tvoří, náladě to ale nepřidalo. Starosti mi dělalo také to, že jsem často býval dosti zřetelně nejlepším zpěvákem mezi herci a nejlepším hercem mezi zpěváky, což mi také řeklo hned několik lidí. Řekl jsem si, že bych s tímhle měl konečně něco udělat. Vždycky jsem měl rád klasickou hudbu a lákala mě hlavně opera. Ještě kdysi ve vojenském souboru se mne stále snažil přesvědčovat kolega Juraj Oniščenko, barytonista a později dlouholetý člen opery Slovenského národního divadla, dnes už bohužel také zesnulý, s nímž jsem tehdy hodně kamarádil, že bych měl ten svůj bas pořádně vyškolit. Přesunul jsem se do Prahy a šel jsem za profesorkou Jelenou Dolanskou, která také kdysi zpívala ve Slovenském ND a potom po dlouhá léta učila na pražské AMU. Její manžel, profesor slavistiky na Karlově univerzitě, býval dobrým přítelem mého otce (v jeho pozůstalosti se v sedmdesátých letech nalezl dávno pohřešovaný rukopis knihy mého otce, který těsně před válkou připravoval k vydání, k němuž už nikdy nedošlo po příchodu nacistů). Paní Dolanská, která v té době už byla na penzi a udržovala si proto jen menší skupinku žáků, mě tehdy za žáka přijala. Jen jsem jí musel slíbit, že se skutečně plně věnuji opeře, že ji nezradím a nesklouznu zpět k populární hudbě, tak jak to přede mnou udělalo několik jejích bývalých žáků, například Jiří Vašíček. Začal jsem s ní tedy vážně trénovat svůj bas s tím, že se pokusím dostat na AMU. Mezitím vypuklo Pražské jaro. Byl jsem při té pamětné schůzi na Střeleckém ostrově, když se zakládal Klub angažovaných nestraníků KAN a odnesl jsem si odtamtud přihlášku, kterou jsem hned druhý den vyplnil a poslal. Jistě ji potom měli soudruzi někde dobře uloženou. Když se so Prahy přihnaly tanky, nebyl jsem nijak zvlášť překvapený. S kolegou Rudou Staníkem jsme šli na Václavák, kde stála celá řada těch oblud. V jednu chvíli mě před jednou z nich pěstmi hrozící dav postrčil takovým způsobem, že jsem se ocitl přímo před hlavní samopalu, který třímal v rukou vojáček sedící na tanku, takové nedomrlé, vyděšené, nic nechápající stvoření. Hrdinou jsem se ale necítil, raději jsem tedy vklouzl zpět a splynul s davem.

  Zde už nosím na jevišti svého bíbra

   
    Když se čas nachýlil ke zkouškám na AMU, dost jsem si důvěřoval. Dokonce natolik, že mě ani nenapadlo si oholit vous, který jsem si začal pěstovat již před nějakým časem. Nejprve jsem si pořídil knírek a o něco později se dostavila i bradka. Tehdy se tomu říkalo bíbr – , dnes už je tohle slovo asi skoro úplně zapomenuté. Už proto jsem se je rozhodl v názvu tohoto životopisu vzkřísit. Moje paní profesorka byla sice ženou liberální a můj bíbr jí normálně nijak nevadil, dokonce se jí i líbil, přesto mi ale radila, abych si jej aspoň pro tu příležitost oholil. Věděla zřejmě svoje. Pokud si správně pamatuji, zpíval jsem s tím bíbrem při svém vystoupení před přijímací komisí arii Vodníka z Novákovy Lucerny, bass buffo arii z Pergolesiho jednoaktovky Služka paní a pár Janáčkových písní. Paní Dolanská, která mi s výběrem pomáhala, byla přítomna, i když v té době již jako penzistka neměla hlasovací právo. Mohla mi ale říci ještě v ten samý den, jak to v místnosti poroty později vypadalo. U většiny členů poroty jsem prý měl úspěch a byl bych se asi na AMU dostal. Jenže, potom se do toho vložil samotný předseda komise, jímž byl Přemysl Kočí. Ten, spíš než jako zpěvák, proslul hlavně jako veliký straník, později i jako ředitel ND. O mně tehdy prohlásil kategoricky, že „žádné beatniky na AMU mít nechce! Nikdo se prý potom už neodvážil pro mne volit.

    Odjel jsem do Karlových Varů, kde jsem stále ještě měl trvalé bydliště. Tam jsem šel utopit žal do vinárny Embassy, v níž jsem trávil nejednu noc (zavírali až někdy po třetí ráno), když jsem býval ještě u divadla. Sedělo tam několik známých, kteří se velice hlasitě a okázale bavili o tom, že v téhle zemi už žít nechtějí, že „raději budou dělat závozníky někde na Západě" (jaká naivita!), atp. Povídám si, ale jen potichu a pro sebe, že já tu také být už nemusím a nechci. Potom jsem si řekl ještě jedno, že jsem dosti silně napojený vínem a tudíž že nejspíš postrádám zdravého úsudku. Také to, že ráno je vždy moudřejší večera a pokud moje předsevzetí do rána nevyprchá, něco v tomto směru podniknu. Ráno jsem se probudil jen s poměrně malou kocovinou a mojí první myšlenkou bylo, že v téhle zemi dál zůstat nehodlám...

    Začal jsem si tedy zařizovat všechny náležitosti, které jsem potřeboval k tomu, abych mohl vycestovat. I když jsem se v Anglii narodil, oficiálně jsem byl čs. občanem a tam jsem jel jen na dovolenou. Jinak by mě jistě nebyli pustili ven. Jako každý občan Československa jsem musel mít pozvání – to mi poslali vzdálení příbuzní žijící ve Warvicku v Midlands, nějakých 150 km od Londýna. Bylo ovšem nutné zařídit celou řadu dalších věcí. Potřeboval jsem cestovní pas s výjezdní doložkou, do něho vízum z Britské ambasády. Na to jsem musel čekat ve frontě po celou noc a následující ráno. V té době již fronty pomalu opadaly – v prvních měsících po invazi se prý stálo ve frontě několik dní, dokonce také celý týden... Navíc tu bylo potvrzení od vojenské správy, od místní veřejné bezpečnosti, od uličního výboru, k tomu ještě řada jiných povolení a potvrzení, jejichž názvy a smysl mi již vypadly z paměti, která ale byla v té době absolutně nezbytná. Zajímavé bylo, že v okamžiku kdy jsem začal činit tyto kroky, vše šlo poměrně hladce, pokud něco takového za tehdejšího režimu bylo vůbec možné. Jedinou obětí, kterou jsem musel s těžkým srdcem podstoupit, byla ta, že jsem si oholil svůj bíbr, o nějž ironickým způsobem vlastně šlo od samého počátku mojí londýnské anabáze. Důvod k tomu byl ten, že jsem bíbr ještě neměl na orazítkované fotografii v občanském průkaze, o pravděpodobných následcích čehož jsem byl náležitě poučen policejním úředníkem. Měl jsem ale už na té občance knírek, takže aspoň ten jsem si mohl ponechat. Však mi v Anglii bíbr zase doroste, utěšoval jsem se, když jsem si tento symbol svojí mužnosti před zrcadlem smutně holil.

    Po celou tu dobu jsem se všechny přípravy k odchodu snažil uchovávat pokud možno v tajnosti; nechtěl jsem být jako ti křiklouni z vinárny Embassy z nichž, pokud vím, žádný nakonec nevycestoval. Takže nikdy nepřišli na to, že o české závozníky (a závozníky vůbec) na Západě žádný velký zájem nebyl a není. Když to jinak nešlo a někdo se mě přímo zeptal, prostě jsem jim řekl, že jedu na tři týdny na dovolenou do Anglie. Vzpomínám si, jak jen necelý týden před mým odjezdem jsme s kolegou Staníkem na schodech pražského rozhlasu, kde jsme měli jakési pohledávky, potkali Karla Kryla, s nímž jsme se oba dobře znali z dob kdy s námi občas vystupoval, ještě předtím než se proslavil. Slovo dalo slovo a šli jsme si sednout na pivo do jedné z vinohradských hospod. Karel mi prozradil, že jede za několik dní do Mnichova, kam byl pozván na jakýsi festival, já jsem mu na oplátku řekl, že se chystám do Anglie. To, že se ani jeden z nás nehodláme vrátit, sice viselo ve vzduchu a nám oběma to muselo být jasné, naplno vysloveno to ale nebylo. Ne, že bych byl Karlovi nevěřil či on mně, jenže co kdyby se některý z nás někde v hospodě o něčem takovém v podroušení neopatrně zmínil a pracně spředené plány by se přičiněním nějakého donašeče zhroutily? Tohle se prostě nedalo riskovat. Taková to byla doba. Když jsme se nedlouho před pádem komunistického režimu sešli s Karlem zde v Austrálii, tuším, že to bylo v r. 1987, vzpomínali jsme na to jak jsme tehdy z Československa utíkali a srdečně jsme se tomu zasmáli. Pověděl jsem mu tehdy také o tom, co jsem se nedlouho předtím dozvěděl, že náš tehdejší kumpán Staník, s nímž jsme oba vypili nejeden žejdlík a který mimochodem byl jedním z původních signatářů Charty 77, utrpěl mozkovou mrtvici a zůstal po ní ochrnut na půl těla. Karel tehdy chmurně prohlásil: "No víš, tam odtud už choděj jenom samý špatný zprávy!" Situace se sice za pár roků nato změnila, o několik let později mě ale stihla ještě horší zpráva, ta o Karlově náhlé smrti...

    Všechny ty tehdejší složité přípravy k odchodu trvaly nějaké tři měsíce; nakonec to vyšlo tak, že letenku do Londýna jsem měl rezervovánu na 20. srpna 1969, tedy na první výročí dne kdy první jednotky Varšavské dohody překročily čs. hranice. K tomu, jak se zdá, došlo již před půlnocí 20. a ne až 21. srpna, datum které se ale později stalo oficiálním. V každém případě se oho dne opět očekávaly demonstrace (k nějakým potom snad skutečně došlo, ne ale v příliš velkém rozsahu), což ve mně vyvolávalo dosti značnou nervozitu. Co kdyby se soudruzi rozhodli, že zavřou letiště? Že to byly obavy vcelku oprávněné se potvrdilo jen asi o šest týdnů později, kdy skutečně ta klec spadla. Nedávno jsme zde v Brisbane byli na pohřbu jedné dámě, kterou jsme znali od samého počátku našeho pobytu v Austrálii. Přišla sem s manželem a tehdy 3-letou dcerou, poté kdy utekli z Československa v 69. Roce a to právě toho dne, kdy se režim rozhodl k tomu hermeticky a permanentně uzavřít hranice. Nacházeli se už na palabubě rakouského letadla do Vídně, když přišel k tomu povel od čs. úřadů. Soudruzi se je ještě pokusili vrátit a chtěli letadlo zastavit, jenže sympatizující posádka prohlásila, že poté kdy se zavřely dveře, nacházejí se už technicky na rakouském území a že je tudíž nevydají. Nastalo asi dvouhodinové tahání, nakonec ale bylo letadlu povoleno odstartovat. Cestující, přesto že to pro ně znamenalo podstatné zdržení, jim fandili a nakonec jim prý i spontánně zatleskali.

    Když už jsem u tohoto tématu, znal později v Londýně jednoho mladíka, který pracoval na Ruzyni se zavazadly a který se nechal zavřít v nákladním prostoru letadla do Anglie. Vytáhli ho jeho angličtí kolegové na letišti Heathrow celého promrzlého, ale šťastného. Nebyl prý tehdy jediný kdo takto z Českoslovenka odcestoval.

    20. srpna 1969 se nás v Ruzyni sešla celá skupinka mladých lidí, kteří jsme všichni čekali na letadlo BEA do Londýna. Pochopitelně, že jsme se spolu bavili a pochopitelně, že každý z nich letěl někam na dovolenou, stejně tak jako já. Když se po nevyhnutelném zpoždění, které se nám za těchto okolností zdálo být nekonečné, letadlo konečně vzneslo, ozval se také potlesk a všichni náhle rozvázali, jakoby už nedokázali udržet jazyky na uzdě. Ten měl namířeno do Kanady, ta chtěla do USA, onen byl budoucím Australanem ... Říkal jsem si ještě, co kdybychom naletěli do bouřky a letadlo se muselo vrátit, co potom? Raději jsem ještě chvíli mlčel, jenže když už jsme letěli delší dobu nad Německem, také jsem to nevydržel a se svými zaječími úmysly jsem se už netajil. To už jsem začínal být přesvědčen o tom, že se mi to opravdu povedlo!

    Od prvního dne po svém osudovém rozhodnutí jsem se učil anglicky. Do té doby jsem neuměl ani breptnout – v době kdy jsem v Anglii naposledy přebýval byla moje slovní zásoba ještě malá, obsahujíce hlavně slova jako ga-ga, ma-ma a da-da (už tehdy jsem zřejmě musel být dadaistou). Umínil jsem si tedy, že se každý den naučím nejméně dvacet anglických slov. Odhadoval jsem tehdy, že do odletu mi zbývá přibližně sto dní, takže až přistanu na londýnském letišti, budu vyzbrojen slovní zásobou asi dvou tisíc slov, s čímž bych měl pro začátek vystačit. V odhadu jsem se příliš nezmýlil a učil jsem se opravdu pilně, takže nějaké ty dva tisíce anglických slov jsem v den přistání v Londýně opravdu zvládl. Ovšem, nepočítal jsem s tím, že když vidím tato slova tištěná ve slovníku a v paměti je potom mám jakoby napsaná vlastní rukou na papír (začal jsem si skutečně psát takový slovníček, protože jsem kdesi slyšel, že si člověk slova snadněji zapamatuje když si je sám zapíše), je to úplně jiné, než když je slyší někým anglicky hovořícím vyslovit! Takže, když na mne na letišti Heathrow celník cosi vybafl, vůbec jsem mu nerozuměl. A to se jen ptal, jestli mám něco k proclení! Nakonec jsme se dohadovali převážně posunkovou řečí. Bylo mi potom už jasné, že s tou angličtinou to nebude zdaleka tak snadné jak jsem si to představoval.

    Na letišti na mě čekal můj příbuzný, kterého jsem rok předtím potkal v Varech. Emigroval do Anglie v roce 1948, poté kdy si vzal za manželku Angličanku. Bývalý baťovec, nikdy si nebyl úplně jistý svým statutem, takže do republiky nikdy raději nejel, až když v 68. roce roztály ledy, jak se k němu doneslo. Někdy v polovině srpna tedy konečně naložil do auta rodinu čítající manželku a párek teenagerů, kterým slíbil výlet na jaký nezapomenou. U nás ve Varech se objevili hned jak přejeli hranice z Německa. Přespali noc a jeli do Prahy, kde za pár dní nato je ráno probudil rachot tanků valících se ulicemi. Zděšeni, uchýlili se na ambasádu, odkud Britové brzy zorganizovali hromadnou jízdu směrem k hranicím pro turisty takto zaskočené, jichž byly stovky. Zbytek dovolené strávili potom ježděním po Anglii, opravdu dovolená na jakou se nezapomene! Teď mě odvezl do Warwicku, kde jsem u nich zůstal po několik dní, než jsem se přesunul do Londýna, kam mě srdce přece jen nejvíc táhlo.

    Moje nedostačující angličtina mě dosti štvala. Mnozí z nově příchozích českých emigrantů řešili stejný problém tím, že se přihlásili do jazykových škol, což anglická vláda podporovala. To by ovšem bylo znamenalo, že bych byl delší dobu bez příjmu. Nějaký čas jsem obsluhoval mašinu na „cappucino –  v kavárničce, kterou vlastnil jeden emigrant z osmačtyřicátého roku – vedle mě u kasy přitom stál bývalý čs. velvyslanec v Británii a později v Indii Bohuslav Kratochvíl. Tam se ale většinou mluvilo kolem mne česky, což mojí pochybené angličtině neprospívalo. Vzpomněl jsem si na legendární metodu k učení cizích jazyků, kterou si vypracoval můj otec, který jich uměl asi tucet. Vypravil se do země, jejíž jazyk se potřeboval či chtěl naučit (na příklad do Albánie) a tam se ihned ponořil do domorodého světa. Přes den chodil po trzích, obchodech, nádražích, prostě všude kde se sdružovali lidé. Poslouchal jak se kolem mluví. Večer četl noviny, vyhledával slova ve slovníku, poslouchal radio. Asi po měsíci takového intenzivního poustevničení se znovu vynořil a v portfeji si nesl další jazyk. Řekl jsem si, že zkusím něco podobného.

    Na výběr jsem moc neměl, rozhodl jsem se tedy, že půjdu dělat dělníka na stavbu. Aspoň bych měl trochu víc vydělat, zatímco se budu, jako to dělal otec, pohybovat mezi domorodci. Odpověděl jsem (telefonicky a s potížemi) na jeden inzerát ve večerníku a ke svému překvapení jsem byl hned napoprvé úspěšný. Musel jsem ale nejprve jet až do Wembley (nedaleko slavného olympijského stadiónu), kde měla firma ředitelství, protože se musela vyjasnit otázka mého pracovního povolení. Kvůli mé lámané angličtině si mysleli, že třeba bych mohl být v zemi nelegálně, vysvětlil jsem jim ale, že žádné pracovní povolení nepotřebuji, protože jsem rodilý Brit. Kroutili sice nad tím hlavou, měl jsem to ale černé na bílém ve svém rodném listu. Řekli mi potom, kam mám jet druhý den ráno do práce. Jakási továrna v Lambertu se měla předělávat na kancelářskou budovu nějaké pojišťovny. Bouraly se tam různé stěny a přepážky, kopaly se základy, aby se potom mohla přistavovat schodiště, atp. Plat jsem měl asi 25 liber týdně, což v té době nebylo zlé, práce ovšem byla těžká, většinou s lopatou a s krumpáčem. První týden či dva jsem ve svém pokojíku, který jsem si pronajímal ve Streathamu od jakýchsi Indů, dostával z toho v noci křeče. Tělo si ale postupně zvykalo.

    Vše vypadalo dobře, jen s tím učením se jazyku anglickému to bylo problematické. Večer jsem sice poslouchal radio a trochu jsem i začínal rozumět – tam se ale většinou mluvilo vytříbenou angličtinou s oxfordským přízvukem. V té části Londýna, kde jsem pracoval, jsem se ale s oxfordským přízvukem setkával jen tehdy, když na mne na ulici zaštěkal oxfordský teriér. Také opravdových domorodců bylo na stavbě pomálu. Ti se omezovali na pár cockneys, kterým bylo rozumět ještě hůře než těm ostatním, protože po cockneyském způsobu zásadně polykali půlky slov. Poměrně slušně jsem rozuměl jen jednomu Skotovi a překvapivě, také jednomu černochovi z Karibiku. Ti si totiž dávali pozor na to, aby se mnou mluvili trochu pomaleji. Ostatní pocházeli ze všech možných koutů světa, z Afriky, z Indie a bůhví odkud odjinud. a každý z nich měl nějaký jiný přízvuk. Dále jsem bifloval angličtinu, učil se slovíčkům, snažil se číst noviny, poslouchal radio... Všichni z asi patnácti dělníků, kteří na stavbě ze začátku pracovali (později jich přibylo víc, mezi nimi i někteří inteligentnější a vzdělanější, takoví jací se na příklad dokonce vyučili zedničině) mi celkem rozuměli. To hlavně proto, že jsem ze sebe ta anglická slova, která jsem se až doposud dokázal naučit, soukal hodně pomalu, protože jsem měl problémy s jejich spojováním. Často jsem jim nabídl příležitost k tomu od srdce se zasmát, to když se mi povedlo nějaké zvlášť originální slovní spojení. Celkem mi to příliš nevadilo – většinou jsem se smál s nimi. Frustrující ovšem bylo, že já jsem jim nerozuměl skoro vůbec nic. V sobotu večer jsem proto obvykle jezdíval do West Hampsteadu, kde byl čs. klub (je tam dodnes, pokud vím), abych se aspoň trochu odreagoval. Po několika měsících na stavbě jsem si našel místo skladníka u malé firmy, kterou vlastnil jistý český Žid, takže jsem aspoň byl pod střechou a netrpěl jsem tolik zimou. Ještě později jsem udělal pár jiných pokusů, například jako pojišťovací agent, atp., což nebylo nijak zvlášť úspěšné.

S Františkem Fisherem zkoušíme v Londýně Mozarta
Knírek tam je, bíbr ale ještě nedorostl

    Ještě v Česku jsem si sliboval, že i v Anglii něco udělám se svým zpíváním. Spojil jsem se nejprve s Otakarem Krausem, který tam měl veliké jméno jako zpěvák (po dvacet let zpíval v Covent Garden, kde měl patent na role padouchů, jakými jsou třeba Iago v Otellovi či Scarpio v Tosce), i jako učitel (učil několik významných britských basistů), také proto, že s ním jsem mohl mluvit česky. Zazpíval jsem mu a on mně za žáka přijal, ale podmínečně. Měl totiž v té době osobní problémy, manželka byla těžce nemocná a věděl, že po nějaký čas nebude schopen učit. Proto mi navrhl, abych zatím šel do Morley College. To byla večerní škola, která se nacházela pod státní dotací, což mi nesmírně vyhovovalo, protože se platilo jen nepatrné zápisné. Učilo se tam různým uměleckým oborům, opera byla dosti prominentní a konala se také pravidelná školní představení. Navíc se škola nacházela v Lambertu, jen asi kilometr od místa kde jsem pracoval. Když jsem tam poprvé zabrousil, začínala se právě zkoušet Rossiniho Popelka a potřebovali basistu velice naléhavě, takže jsem okamžitě dostal roli Alidora. V čs. klubu jsem se v té době seznámil s mladou českou emigrantkou Dášou, která pocházela z Nové Paky, tedy také z Podkrkonoší, nedaleko místa kde jsem sám vyrůstal. Pozval jsem ji potom na představení. Asi za rok a půl jsme se vzali a naše manželství už trvá bezmála 40 let.

    V Morley College jsem si také zazpíval a tomu asi neuvěříte, Kecala v Prodance. Navíc zpočátku i česky, pouze ale při několika zkouškách. Mým kolegům se to nesmírně líbilo, když jsem jim předzpíval některé party česky. Dokonce se ozývaly hlasy, že by se snad měla ta Bartered Bride nacvičit v originální češtině jako Prodaná nevěsta. Když si jich to ale pár z účinkujících s mými instrukcemi vyzkoušelo, jejich počáteční nadšení rychle opadlo. To moje také, protože dostat z „Marženky" nebo z "Dženika" kloudné české slovo prostě nešlo. Takže se opera zpívala anglicky. Oficiálním dirigentem byl Marcus Dodds, který v té době vedl rozhlasový orchestr BBC; ten se ovšem při zkouškách příliš často neobjevoval a většinu práce nechával na asistentovi. Se spoustou výtečných zpěváků, jaké jsem kolem sebe dennodenně vídával a slýchával už na této úrovni, mi brzy začínalo být jasné, že prosazovat se v této profesi v této zemi bude velice těžké. Inu, mnoho povolaných, málo vyvolených, jak říkávala moje matka. Učinil jsem ale aspoň jeden vážný pokus a pořídil jsem si agenta, který mi vyjednal konkurz v Německu. Jel jsem do Frankfurtu koncem 70. roku. Nic kloudného z toho nevzešlo, odskočil jsem si ale aspoň při té příležitosti do Hamburku, kde působil jeden z mých bývalých kolegů Petr Novák, lépe známý jako Kim Novák, jako asistent režie v místní televizi. Šel jsem se na něho podívat když natáčeli jakousi televizní písničku, v níž byla scéna odehrávající se pod vodou, při níž pár lidí kouřilo cigarety (to se dělalo tak, že měli v ústech mléko, které pomalu vypouštěli). Natáčelo se to v akváriu v městském parku` voda tam někdy v listopadu měla hádám tak stěží 5 stupňů. Kdo asi do ní musel vlézt a plně oblečený? Pochopitelně, že asistent režie. Těžký byl život čerstvého emigranta!

    Londýn byl zpočátku pro mne novotou, která se jen tak lehce neotřela. Nejskvělejší byla muzea a galerie. Nejdůležitější z těchto institucí náležely státu a vstup do nich byl zdarma. To bylo nesmírně výhodné zejména o víkendech, kdy se člověku nechtělo sedět doma, kde byla zpravidla zima. Ta je v Londýně obzvláště vlezlá, vlhká a studená, horší než třeba v Praze, kde je podnebí kontinentální a o dost sušší. „Bedsittery – , které jsem si pronajímal (jako snad každý jsem prošel několika, v Earls Court, Streathamu, West Hampsteadu, Paddingtonu) a ten, který jsme později s manželkou měli ve Wilsden Green, měly všechny jedno společné. Elektroměr a v pár případech ještě navíc i plynoměr. Tito dva jsou snad největšími nepřáteli člověka, aspoň toho druhu, který se zve nájemníkem Tyto kovové stvůry se totiž zpravidla nacházejí (nepředpokládám, že by se v tomto směru něco příliš změnilo) v nesvaté alianci s „landlordem – , tedy panem domácím. Landlord má ovšem v domě hlavní měřící přístroj, který mu tam nainstalovali dodavatelé elektřiny (či plynu) a podle toho platí účty té které společnosti. Jak si potom nastaví ten sekundární přístroj, který má umístěný v místnosti ubohého nájemníka, aby tam polykal mince, to záleží čistě jen na něm. Měřící jednotka, jíž se přitom běžně používá, se nazývá jeden moloch. V době, kdy jsem se v Londýně vyskytoval, byly tyto příšery na šilinky (dnes budou nejspíš na jedno-librové mince) a i ty nejmírnější s nimiž jsem se potkal, se chovaly jako profesionální bytoví lupiči. Následkem toho, člověk si zpravidla nemohl dovolit uprostřed zimy strávit v neděli celý den ve svém pokojíku (po čemž těžkou prací na stavbě vysílené tělo přímo prahlo), protože ho to mohlo klidně stát i celou libru jen za topivo. Když uvážíte, že přibližně tolik vás stál denně také vlastní nájem běžného bedsitteru, v časech kdy slušný plat se pohyboval někde mezi 20-30 librami, nějaká polovička celkového příjmu mohla klidně prasknout na bydlení v jedné malé místnosti se společně užívaném příslušenství. Jistě potom pochopíte, proč byla příjemně vytopená londýnská muzea zejména o víkendech plná vzdělávajících se lidí.

    Jiná věc, která mi na životě v Londýně vadila, byl nedostatek prostoru. Na menší byty či pokoje jsem byl celkem zvyklý, chybělo mi ale to vyrazit si ku příkladu na chvíli někam do lesa, jak jsem to doma občas dělával. Tady to nešlo, aspoň v okolí Londýna ne. Když jsme si časem pořídili auto (jednu dobu jsem dokonce měl škodovku octavii, tu jsem sice dostal za babku, asi tak jednotýdenní plat, moc dlouho mi ale nevydržela) a mohli si občas vyjet ven z města, stejně člověk všude narážel na cedule „Private Property – , soukromé vlastnictví, atp. Začali jsme uvažovat o tom, že se z Anglie odstěhujeme někam jinam. To, že bychom mohli také nechat Londýn Londýnem a přesunout se třeba do Cornwallu nebo do Lake District, či na příklad i do Skotska, nás nenapadlo. Dáša, která začínala jako číšnice v letním táboře Pontins a potom na čas jako uklizečka v nemocnici, si v době kdy jsme se poznali už našla místo v kanceláři. Byla odhodlaná si najít něco takového přes podobné potíže s angličtinou jaké jsem měl i já, „i kdybych tam měla jen ořezávat tužky – , jak kdysi statečně prohlásila. Já jsem o slušné zaměstnání zavadit nemohl. Zkoušel jsem leccos, většina míst která se nabízela ale byla jako „salesman –  neboli obchodní cestující nějakého druhu a většinou bez základního platu, jen na provizi. V jistou dobu jsme vážně uvažovali o tom, že půjdeme do Jižní Afriky, jenže v tu dobu již přestala tato země přijímat české uprchlíky. Já jako rodilý Brit bych byl problémy neměl, manželka narozená v Česku ale ano.

    Nakonec jsme se rozhodli pro Austrálii a pro Brisbane. Opět, stejně jako když jsem odcházel o čtyři roky předtím z Česka, vše šlo hladce jako po másle. Počátkem roku 1973 jsme odpluli ze Southamptonu na řecké lodi Australis na měsíční plavbu přes Kanárské ostrovy, Kapské město, Perth, Melbourne a Sydney, s konečným cílem Brisbane. Touto lodí a její pohnutou historií se hodlám zabývat trochu podrobněji v pokračování této autobiografie, na němž již usilovně pracuji. Zatím jen v krátkosti doplním: Přesně v den svých třicátých narozenin, 14. února 1973, tedy na sv. Valentýna, jsem kdesi u západního pobřeží Afriky poprvé v životě překročil, přesněji přeplul, rovník. V Brisbane už žijeme bezmála 40 let, "but that's another story" – to už je jiná historie.

    Pokud jde o můj bíbr, jímž to všechno začalo, ten mi skutečně v Anglii zase dorostl a přivezl jsem si jej i do Austrálie, kde se mnou přebývá dodnes. Občas, když si tuto dnes již nezadržitelně šednoucí ozdobu obličeje před zrcadlem trochu upravuji, přistřihuji a krášlím, připomene se mi tím jak jsem se vlastně dostal sem do Austrálie, na tu horní stranu glóbusu což je jak my to zde vidíme. Vír v umývadle se přede mnou točí na opačnou stranu, ráno nás tu budí svým chechtotem pták zvaný kookaburra a v noci obloze vládne Jižní kříž. Uvědomuji si, že to byl právě tento bíbr, který v tom všem hrál velice důležitou roli. Nikdy jsem mu to za zlé neměl a po všech těch letech jsem si už úplně jistý tím, že nikdy mu to za zlé mít nebudu...

K části druhé:
Plavba do Austrálie

K domácí stránce (v angličtině)